Přeskočit na obsah
Hledání

Gulag

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mapa pracovních táborů existujících na území SSSR v letech 1923 až 1961. Zdroj: Nezisková organizace Memorial

Gulag (rusky: zvuk Glavnoje upravlenije lagerej, ГУЛаг, Главное управление исправительно-трудовых лагерей, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) byl jedním z oddělení lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD, ministerstva vnitra) Sovětského svazu řídící a spravující systém pracovních a koncentračních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy vlády.

Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.

Definice Gulagu

[editovat | editovat zdroj]

Dle Rady Lidových komisařů SSSR (rusky Совет народных комиссаров СССР) ze dne 7. dubna 1930 je „úkolem nápravně-pracovních táborů ochrana společnosti před sociálně zvláštně nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací“.[1]

Princip gulagu

[editovat | editovat zdroj]
Fotografie údajné ubikace vězňů (1936 či 1937). Výrazně propagandistický a kašírovaný snímek

Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.[2] Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů Gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál). Projekt pracovních táborů po celém severu země vypracoval v roce 1929 Naftalij Frenkel, který návrh osobně předložil Stalinovi a získal jeho souhlas.

Velitel gulagu Berman a organizátor prací v gulagu Frenkel v roce 1932

Podmínky v různých táborech byly dost různorodé a měnily se i v čase. Vzhledem k relativní organizační volnosti a moci táborových velitelů (kterou jim NKVD poskytoval) záleželo na tom, kdo byl táborovým velitelem – zda racionálně a „liberálněji“ myslící velitel, nebo „krvelačný sadista“. Některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Existovalo ale i něco málo táborů, kde se žilo relativně dobře, např. pro některé klíčové vědce, kteří měli i v těchto podmínkách bádat.[3]

Počet lidí v Gulagu

[editovat | editovat zdroj]
Stavba bělomořského kanálu, 1932

Jen v období Stalinovy vlády (1929–1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.

Známí vězni

[editovat | editovat zdroj]
Ruský vědec a filosof Pavel Florenskij zatčený v roce 1933 prošel Soloveckým táborem a byl zastřelen v roce 1937
Polský novinář a spisovatel Gustaw Herling-Grudziński na vězeňské fotografii
Fotografie ruského básníka Osipa Mandelštama po zatčení NKVD v roce 1938. V témže roce zahynul v táboře nedaleko Vladivostoku
Komunistický politik Karl Radek odsouzený v roce 1937 k 10 letům práce v gulagu. V táboře zahynul o dva roky později.

Cizinci v Gulagu

[editovat | editovat zdroj]
Osobní průkaz Vandy Marx z Gdyni. Odvlečena KGB do gulagu, kde zemřela hladem a vyčerpáním 7. listopadu 1941.

Gulag nebyl určen jen pro občany SSSR, ale ocitli se zde lidé mnoha dalších národností. Hned po rozdělení Polska mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem v roce 1939 docházelo k masovým deportacím Poláků, jež se ocitli na územích okupovaných Sovětským svazem, ale také představitelů dalších národů (Bělorusů a Ukrajinců), kteří de iure nebyli občany SSSR. Když Rudá armáda vytlačila z Maďarska vojska Třetí říše, započal transport představitelů elit i dalších práceschopných osob do Gulagů (zde již byla řada válečných zajatců). Z Budapešti byl do Gulagu odvlečen též švédský diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil životy odhadem 100 000 Židů. Celkově bylo do Gulagů odvlečeno přibližně 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Maďarská lidová republika však na navrátilce pohlížela krajně nedůvěřivě, a tak se stali cílem častých represí.[4] Jako pravděpodobně poslední maďarský vězeň Gulagu se v roce 2000 vrátil (po 53 letech) András Toma, původně válečný zajatec z druhé světové války.[5][6] Do gulagu se dostalo také mnoho z více než 4 000 Finů zajatých během zimní a pokračovací války se SSSR.[7] Mezi cizince v gulagu patřili i Čechoslováci jako například Sergej Vojcechovský, Jan Plovajko nebo Imrich Gablech.

Povědomí o gulagu

[editovat | editovat zdroj]
Stavba mostu přes řeku Kolymu na cestě, které se začalo říkat Cesta kostí

Oproti obecnému povědomí se politici a novináři západu o systému sovětských pracovních táborů dozvěděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové, podrobnější informace se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna.

Významné tábory

[editovat | editovat zdroj]

Díla inspirovaná Gulagem

[editovat | editovat zdroj]
Alexandr Solženicyn strávil za kritiku Stalina 8 let v gulagu a následně 3 roky ve vyhnanství

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Čechoslováci v gulagu (2/3) In: ČT 2, 2017-11-07
  2. ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 12)
  3. ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 29)
  4. ↑ Gulag [online]. Teror Háza / Dům Teroru [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-04. (anglicky)
  5. ↑ SEDLÁK, Gabriel. Kdy končí válka? [online]. Lidové noviny / CS Historie, 2004-5 [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-24.
  6. ↑ WHITTELL, Giles. Hungary buries its PoW held for 55 years [online]. The Times, 2004-4-8 [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-11. (anglicky)
  7. ↑ MALMI, Timo. Finland: Finnish soldiers as captives of Stalin and Hitler [online]. The Times, rev. 2009-2-20 [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • APPLEBAUM, Anne. Gulag. [s.l.]: BETA Dobrovský, 2004. ISBN 80-7306-152-X. S. 608.  – autorka byla za knihu v roce 2004 oceněna Pullitzerovou cenou
  • BORÁK, Mečislav. České stopy v gulagu : z výzkumu perzekuce Čechů a občanů ČSR v Sovětském svazu. Opava: Slezské zemské muzeum, 2003. 167 s. ISBN 80-86224-41-4. 
  • BYSTROV, Vladimír. Průvodce říší zla. Praha: Nakladatelství Academia, 2006. 747 s. ISBN 80-200-1482-9. 
  • HRADÍLEK, Adam; DVOŘÁK, Jan; CHLEBINA, Anna. Gulag a Československo. 3, Válka : perzekuce československých občanů a krajanů v Sovětském svazu. Praha: Academia : Ústav pro studium totalitních režimů, 2024. 180 s. ISBN 978-80-200-3615-5. 
  • JUŠČÁK, Peter. Odvlečení: osudy občanov Československa odvlečených do pracovných táborov GULAG v ZSSR. Bratislava: Kalligram, 2001. ISBN 978-80-8101-511-3. S. 328. (slovensky) 
  • KISELEV-GROMOV, Nikolaj Ignat'jevič; VORONOVSKÁ-MELICHAROVÁ, Ludmila. Tábory smrti v SSSR: zápisky bývalého pracovníka VČK-OGPU : Osm let náčelníkem tajného oddělení zplnomocněného představitelstva OGPU na Kavkaze. Tři roky v hodnosti zplnomocněnce inspekčního, informačního a vyšetřujícího oddělení správy severních táborů zvláštního určení spojené státní politické správy (OGPU) v S.S.S.R. Praha: Kiselev-Gromov, 1933. 290 s. Dostupné online. 
  • KUPKA, Jiří S. Krvavé jahody. [s.l.]: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1747-3. S. 205. 
  • LYNNE, Viola. Neznámý Gulag : ztracený svět Stalinových zvláštních osad. Praha: Naše vojsko, 2012. ISBN 978-80-206-1257-1. S. 318. 
  • POLIŠENSKÁ, Milada. Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945-1953. Praha, Bratislava: Libri, 2006. ISBN 80-7277-315-1. S. 512. 
  • PROCHÁZKA, Zdeněk; ŠTĚTINA, Jaromír. Souostroví naděje : po stopách stalinských koncentračních táborů na Kolymě. Dolní Kounice: Ergo Brauner s.r.o., 2018. 123 s. ISBN 978-80-87864-90-6. 
  • ROSSI, Jacques. Encyklopedie GULAGu. Praha: Bystrov a synové, 1999. 180 s. ISBN 80-85980-16-9. 
  • SOLŽENICYN, Aleksandr Isajevič. Jeden den Ivana Děnisoviče. Praha: Rozmluvy, 2011. 166 s. ISBN 978-80-87440-32-2. 
  • SOLŽENICYN, Aleksandr Isajevič. Souostroví Gulag. 4.. vyd. Brno: Jiří Brauner - Kartuziánské nakladatelství, 2021. 1227 s. ISBN 978-80-88325-22-2. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gulag&oldid=26156620“
Gulag
Přidat téma
Morty Proxy This is a proxified and sanitized view of the page, visit original site.